Kdysi jsem si nadšeně pořídila první foťák, který jsem svými pokusy dost odrovnala. Jednou jsem si jej vzala na krk, jela na kole a fotila, po druhé jsem s ním vyrazila do sněhové vánice v New Yorku. Na letišti mi pak spadnul a já od té doby neudělala žádnou fotku. Měla jsem pocit, že mi to není dáno. Jenže… vždycky, když se organizovala jakákoliv akce, kamarádi mi dali do rukou jejich foťák, mobil. A začala jsem pomalu znovu, nadchla jsem se pro focení na kurzu fotografie s Janem Šibíkem. A dál fotila kamarády, portréty, občas nějakou akci půjčeným foťákem. Teď mám svého NIKONA a stala se z nás nerozlučná dvojka.

Nakonec jsem pochopila jednu věc, že čím více se snažím přiblížit ideálu, jak má fotka vypadat, tím hůře se mi fotí. Teď jsem si řekla, že je to jedno. Baví mne dívat se a divit se a tohle všechno chci a budu zachycovat obrazem.

Konečně vnímám, že tohle je moje splynutí. Našla jsem svůj styl a sebe sama.